Odevšad slyšet
1
Známe se už tak dávno, že mě sotva
jak něčím překvapíš. Vzor dlaždic –
šedá, vínová – se stěží čitelnou
sítí prasklin směřuje,
jen kam sám chce. Cos zase říkal?
Hned budeme slavit, bude to jak
když tě něco zničehonic cvrnkne
do ucha. Nachystal jsem se. Vždycky já.
Tvůj díl je nemluvit a dělat ze sebe
čím dál tím větší záhadu. Nebo si tě
už zase namlouvám? Myslím, že dlaždice –
ta za tou vlevo –
začíná praskat taky. Jenom zevnitř.
2
Jak vidíš, hrnečků je dost. Spočetla
jsem si všecky předem,
než jsem je kupovala. Ne
celou sadu naráz, to ne – pěkně
buclák po bucláku, jak šly
roky. Tuhle zas jednou
tu byl Jiřík, mluvil a mluvil.
Moc se mi chtělo, ale musela
jsem vydržet, dokud mi všechno
nevyklopí. Nevolal nikdo.
A ani nepřišel. Už mám
zas něco s telkou, myslíš,
že bys zas toho jako posledně –?
Vždycky mě uklidní, když vidím,
jak mu to pěkně jde. Nevím,
nějak se mi to rozuteklo.
3
Tak za jaký konec jste to tu vzali?
Šňůry na prádlo jsou pořád vedle, ne?
Mně na ně vždycky holubi tentononc.
Nejdřív mi vadilo pořád to smítat.
Jenomže pak jsem si řekla, že co je
odnepaměti, tak ať snad zůstane.
Tuhle jsem zaslechla brečet – nebos to
býval před roky ty? – vaši malou a jen
mi přišlo, že se to rozléhá zas víc.
Co jsem tu nebyla, šlo leccos
k lepšímu, a jinak se nemění nic –
aspoň z toho, co poznám, však víš.
Proč někdy večer vůbec nic neříkáte?
Výtahy slyším jen všude kolem, my
se taky neváleli v penězích… Dobře.
Příště, až bude čas, přijď už ty.