Pozorování
Za veškerými bolestmi hlavy anebo i za lahví piva, někdy za obojím najednou, vždycky se najde čas na sledování toho jediného (ano, jednoho!) rysu tvé tváře. Pokud by se to dalo – prsty pravé ruky si jim prohmatat cestu od tajného zákoutí krku až k bradě, poranit se k neviditelné krvi o jeho ostrost. Poté si vzpomenout, jak jsem se prsty té ruky s lehkostí dotýkala místa, kde měly být moje rty, pociťujíc místo nich dvě krajně něžné vyvýšenosti a vzpomínajíc si na tvá ústa, ústa, jak psali někteří ruští spisovatelé: malá, krotká, připravující o rozum, s obtaženými konturami, tak, že se zdá, že existují či byla původně vytvořena pouze proto, aby si moje dvě vyvýšenosti uvědomily, že jsou rty, těmi jemnými rty, které můžeš políbit (ačkoli „políbit“ – to je tady téměř sprosté slovo).