Skøg Urban Hub Elegy
i.m. Ivan Blatný
While outside spring is warming up the land,
you’re sitting here with me in this café,
a little chilly, as you’ve slept in clay
so long, a little tremor in the hand,
but otherwise you’re fine as you take in
the place you left some eighty years ago.
There isn’t much new stuff for you to know.
Mainly the ghosts will wonder how you’ve been,
orphaned so young and raised by your grandmother,
then orphaned by your home town when you left
for England, forever afterwards bereft —
one day your country turned into another.
Meanwhile the spring is waking up the weeds
in pavement cracks and cobbles on the square
of nineteenth-century apartment buildings where
you lived; it’s waking up at different speeds
the flowers and leaves of alder, birch and ash
along the city’s rail embankments; waking
green from the ground beside gasholders’ flaking
paint and gorgeous rust: a flame, a flash
that sets the place alight. Winter’s done for,
and heat brings looseness to the limbs around us.
Let’s order now: the inked waiter has found us
like two Braun statues on a factory floor.
The post-industrial café’s filled with the young
in one another’s arms, offline or on.
Welcome back to all this! While you were gone
it more or less continued, but unsung
so well as you sang it. What have the years
left of you here? Or left of anyone?
Let’s go and see. Here’s Brno in the sun —
the city’s full of hints and souvenirs.
We’ll borrow skateboards, see if we can’t find
the old addresses by the new signposts
and stop for tea with both your parents’ ghosts:
they’ll cry and hug you, a child so shy and kind.
Elegie z kavárny Skøg Urban Hub
památce Ivana Blatného
Zatímco venku už jaro prohřívá zemi,
ty tady se mnou sedíš v místní kavárně,
zkřehlý, jak jsi měl kosti dlouho složené
v chladné hlíně, ještě jsi krapet roztřesený,
ale jinak ve formě, prohlížíš si místo,
kam jsi chodíval před osmdesáti lety.
Nic moc nového, co neviděl bys tu už tehdy.
Hlavně u duchů pozornost budeš mít jistou,
sirotek, jenž vyrostl péčí babiččinou,
pak připraven i o své město, když odjel jsi
do Anglie. Stesk ale nešlo obelstít –
jednoho dne tvá země změnila se v jinou.
Slunce venku vší silou oživuje plevel
v prasklinách chodníků a v dlažbě náměstí
s činžáky z devatenáctého století,
kdes bydlel. Po pořadí nechává si předvést
květy a listy bříz, jasanů a olší
podél železničních náspů. A probouzí
zeleň i kolem plynojemu prorostlého rzí
tak zářivou, že z ní až přecházejí oči.
Zima už to má spočtené, jaro je zralé,
všude kolem nás míza vzlínat začíná.
Objednáme si: číšník s kérkou spatří nás,
jako dvě Braunovy sochy v tovární hale.
Postindustriální kavárna, spousta mladých
objímajících se párů, offline nebo na síti.
Vítej zpět! Cos tady nebyl – sám uvidíš! –,
moc se nezměnilo, jen nenašel se žádný,
co by to zapsal jako ty. Co po všech letech
po tobě tu zbylo? Co zbude po komkoli?
Hledejme, zde je Brno o slunečném dni;
co nápověd a vzpomínek se do něj vejde!
Půjčíme si skateboardy a zkusíme najít
starou adresu podle nových cedulí.
Přízrak tvých rodičů spatříme na chvíli,
své dítě, tak plaché, zas doma přivítají.
Přeložil Tomáš Fürstenzeller.