Lukáš Zádrapa

 

Zamrzlo

V lesích zarputile mlčí mráz
a psy i jejich pány zavřel ras
za rám zátiší;
tenkými jazyky
sníh olizuje led
snad to ani nyní
není naposled

Kartáči holé borůvčí
tře šeru záda
ve stráni průhledný kouř
volá mě pryč
kotví mě tu;
jsou teď zaobleny hrany
zacelená kýla vědomí
a zaplivané podpalubí spí

Buky splynuly s nebem
nebe s polem
a po kopcích kolem
tváří se hole výchozy skal
od doby
co světlo semklo rty

Suché ostřice
stařeckým hlasem
pro sebe si opakují:
čas se sype suše
sýc úkosem sleduje vše

Pak po půlnoci
ochočené, sešlé slunce
ovíjí stěny výběhu;
stále vychází
nad měsíční krajinu peřiny
a víčka cejchuje
obrazci naděje