Jak dlouho vlčí máky pokvetou
Už pomalu to končí,
říkají ze všech stran.
Už pomalu se loučí,
už závěr skoro podepsán.
A ty zatím v černý jámě;
slova o naději,
se ti s pleskajícím deštěm,
zvolna rozpouštějí.
A tak sedíš, čekáš,
nebi smekáš.
Hluché, prázdné spáse,
kde zavřeli dávno bránu,
ve stojatém čase,
ještě před výstřely k ránu,
co rozvířily apatii,
ležící líně,
na bitevním klíně.
A nechali tvou knihu
nedopsánu.
A tak jen čekáš, věříš,
na zvuk polnice,
ten zvučný hlas,
jemuž nechali tě na pospas.
A oni hlásají, slibují,
vítězství kupují,
dušemi naivních mladých těl,
jež šrapnel bojištěm rozesel.
Jež kulky,
jak figurky,
do bláta poráží.
A kdo zaplatí víc,
víc nových zhasne svíc,
ten nakonec ho vydraží.
Vítězství sladké,
jak cukrová rakvička,
a pak pod víčka,
foukne pár prázdných slov,
a zbytek znovu na pochod,
se dá.
Na další pláň,
kde pomník čeká,
sám,
vlčím mákem podestlán.
A tam zase znovu,
přes stejnou osnovu,
slibují, kupují,
nevinné verbují.
Za siluety bez těla,
jež dávno v zákopech,
mizerně zetlela.
Anebo na minách,
v líbezném tanci,
skončila na plotech,
mezi roztrhanci.
A přitom ti pějí,
svatební písničku,
střílej a zabíjej,
pro vlast a matičku.
Je to tvůj nejsladší,
svatební den.
Jiný už nebude,
jiný máš odepřen!
A tak se sedí, čeká na blátě,
než přijde další rozkaz po drátě.
Než z nebe začnou sněžit šrapnely,
aby nás s hlínou navždy semlely.
Ty přetěžké kvítky,
s životem jepice.
Uvité ve snítky,
svatební kytice.
Kované okvětí,
nevšedně pojatá,
a až se rozletí,
nevěsta – zubatá.
Svatební hosté,
zatím jsou schovaní.
A až čas nastane,
na místo vybrané,
až úsvit povstane,
naposled poslaní.
Bude to prosté.
Pak odlitou rýží,
krajinu zahází,
a jejich fanfáry,
věrně je provází,
s početnou kapelou,
písničkou veselou,
zatočí s nudou,
svatbu ti rozpálí,
že slyšet budou,
v mracích nad Paříží.
A až pod nocí padne,
divý svatební ryk.
Až navždy bytost zvadne,
až dojde hrdlu křik,
zbude jen země spálená,
do kouře bitvy halená,
zbude jen rozoraná sůl,
a z nových hostů – sotva půl.
A tak to běží týden za týdnem,
v tom našem kraji mírně neklidném.
A tak to chodí v té naší díře,
jak ortel za hraní na rytíře.
Tebe to nicméně,
trápit snad nemusí.
s tebou teď na scéně,
smrtka už hraje si.
Hraje si s noblesou,
pod strání přerytou,
brzy tě ponesou,
s tvářičkou přikrytou.
Mladého ženicha,
jak drobnou nevěstu,
ústy už nedýchá,
krvácí na vestu.
Srazili v radosti,
shodili na cestu.
Pomníku marnosti,
ozdobí podestu.
Skrz další bezejmenné jméno.
Olovem zlacené,
střepinou zdobeno,
pod plynem slavené,
ostnatým drátem podtrženo.
A než s poslední kapkou,
krvavou,
než pod cizí lopatkou,
odvanou,
ti ze rtů zbytek žití,
výbuchy,
než se ti život zřítí,
z poruchy,
jíž způsobila malá žhavá,
zneužitá včelka dravá.
Jen špitneš poslední,
testament svatební.
Že když už má být tak,
tak za rok všude mák,
ať vykvete,
a staleté,
dá krvácející zemi stín,
jímž mohylu tvou ozdobím.
Ať jsou ty neúnavné kvítky,
živým mementem na léta.
O tom jak rozhodila střípky,
ta Velká válka prokletá.
A pak ve ztuhlé grimase,
v dalším zbytečném zápase,
se do prachu mezi těla,
jen nová várka rozprostřela.
A mě nezbývá, než se ptát,
jak dlouho vlčí máky pokvetou,
jak dlouho budou s naší planetou.
Zda i v tichosti mohou lidé stát,
nad rudým mořem mlčky vzpomínat.
Jak dlouho vlčí máky pokvetou,
červenou zdobit pláně paletou.
Zda se po dekádách nové mládí,
někdy rozvzpomene na strádání.
Jak dlouho vlčí máky pokvetou,
krýt zemi budou smrtí posetou.
Připomínat těm, co neviděli,
davům bránit aby zapomněly.
Snad dlouho vlčí máky pokvetou,
a ustojí svou hlídku staletou.
A po stalétech snad i víc,
kvést v srdcích budou bez hranic.
Věnováno těm, kteříž nemají již jméno,
a těm, jimž brzy žití bylo odepřeno.
Addendum primum:
Rok k roku, jedna ke století,
květy hoří jak svíčky na dušičky,
a ti jimž čas už neuletí,
teď doptávaj asi svý andělíčky,
proč malý kvítky tenkrát nehořely,
proč hořela jen země pod nohama,
zda sázet jsme je tehdy zapomněli,
či pod prvníma zvadly výstřelama.