VII.
Babička se na mě zkoumavě podívala,
vrásku slila: to bylo naposled!
Přestože křičí, víc se dívá.
Úsměv, slzy, rty, výraz, jed a led:
Nepřípustno! To, já když byla malá, –
Přednáška nepotrvá dlouho snad. –
nedotkla bych se rukou zbytku píva. –
Komu se rukou taky zachtělo? –
Vztek, krucifix, nikterak neprospívá. –
Musíš se, dítě, se životem prát
a nehudruj a pročisti si víčka
a přestaň se smát a přestaň naříkat. –
Já houbu šmikla vždycky čistou rukou,
tobě o houbách se ve snu nezdálo.
To máma tě jak kočku hýčká,
hezký jsi, ale strašný pometlo.
To nejsem dobrá, ba-, ach, -bička? –
Tam kde se vzdychne, vzdychne všeliach.
Dechy jsou děvky, dutě tlukou,
s pocitem hanby točím oči v sloup.
Křížovky svoje nechám pod parukou,
nehlučím žlutě, nejsem rararach.
Co mi je po tom, že ledaskdo dupá, –
ale houby, já nemám, babi, strach. –
Měl bys! Co já se pro něj naplakala?! –
A on mi zatím jenom hloup.
A kam se dívám, samý hlupák
a nejhorší každý slova skoup. –
Jsme vážně asi tupá tlupa,
jeden jak druhý, každý lidojed.
O pinďata se babča bála,
já o starosti ústy nezaplet.
Babička se na mě zkoumavě podívala.
Víčka slila. To bylo naposled.
Jedná se o sedmou báseň z cyklu Apoštol smíchu.