Alberto Giacometti
Tělo zbavené duše
nabodnuté na rožeň z kovu
od úst nese se píseň beze slov
padlí rozumí, štětec zanechal dotek mistra
sám je přítomen, i přesto, že už není
citliví hrají přešlapovanou a podávají mu ruku
sněhobílé vitráže, podstavec ční do prostoru
světlo zkoumá každý záhyb velkolepého snu
z pokleku vstanou padlí, pokloní se znovu
lidství je nejisté jako je nemravné
když na to přijde a dotek zamrzne v nápřahu
pocítit, poctít a pít tekutou sádru
než se rozpadne v kusy mrtvé hmoty
ukryté zraku v trezoru jedné z mnoha bank
kdesi ve Švýcarsku